My Rainbow Universe

22. října 2017 Každý pisatel někdy napsal svou první recenzi . A nevím, jak vy, ale ta moje vznikla poměrně nedávno - před necelým rokem a půl. Za tu dobu jsem jich napsala už pěknou řádku, minimálně na svoje obvyklé limity, ale stejně mi celou dobu vrtala hlavou jedna věc: co knížky, které jsem četla předtím? A teď nemám tak úplně na mysli ty dětské. Ale co třeba ty, které si rozhodně zaslouží můj obdiv, které jsem četla a čtu znova a stále dokola? Možná jsem divná, ale já si myslím, že i ty by měly dostat místo u mě na blogu. Jenže to se lehko řekne a hůř udělá, protože vedle oněch srdcových knih, o kterých mluvím, leží další kupa knížek - nově přečtených -, které taky čekají na svou chvilku slávy. Tak co s tím? A přichází další problém: co udělat se sériemi, které jsem zhltla najednou a je pro mě vážně těžké zrecenzovat jednotlivý díl po dílu? Páni, nevím, jak vy, ale já mám už teď hlavu jako pátrací balon. Těch papírových zázraků je zkrátka hromada, a to jich pořád přibývá.

9. října 2017 Vítejte u takového speciálního druhého článku z letošního Humbooku. Rozhodla jsem se ho napsat jednak pro to, abych nezapomněla ty zajímavé a vtipné momenty, které jsem si já osobně nejvíc užila, jednak proto, aby se ti, co o Humbook přišli, dodatečně pobavili. Tak snad článek splní svůj účel! :) Beseda s autorkou Jenny Han Každý, kdo četl kteroukoli knihu od této autorky, asi ví, jak často je v knize popisováno jídlo, především v sérii Všem klukům. Není divu - autorka na sebe v rozhovoru několikrát prozradila, že miluje jídlo , a stejně tak jsou pro ni pasáže, ve kterých o jídle sama píše, ty nejoblíbenější. V souvislosti s tím se ke slovu dostala i překladatelka Jenny Han, Romana Bičíková. Ta se následně rozhovořila o těžkostech při překládání jakékoli části knihy, která pojednává o jídle. Jde o totiž to, že v češtině zkrátka nemáme tolik pojmů pro různé druhy pečení, vaření, sladkostí a podobně. Mimoto, Jenny Han opravdu ráda píše především o sladkém jídl

9. října 2017 Znáte ten pocit, když si tak sedíte v křesle s vaší oblíbenou knihou a říkáte si, kéž byste mohli někdy potkat spisovatele, co daný příběh napsal? Moci ho naživo vidět, vyfotit se s ním, na cokoli se jej zeptat a odejít s vítězoslavným úsměvem a podepsanou knihou… Je to jako setkání s mimozemšťanem. Jen jednou za život, ale nikdy na to nezapomenete. Světe div se, přesně tenhle sen se více než tisícovce lidí mého věku splnil před více než čtyřiceti-osmi hodinami na druhém ročníku literárního festivalu Humbook. Stejně jako loni byla účast více než hojná, a protože byl minulý rok problém s tím, že se ocitlo příliš mnoho lidí v neskutečně malém prostoru, tak se letos změnily hned dvě věci: vstupenky byly početně omezené (a vyprodané víc než týden dopředu!) a prostory se zvětšily téměř dvojnásobně, řekla bych. Rozhodně se na místě dalo lépe dýchat než loni, ale stejně většina lidí sotva popadala dech. Proč? Důvody byly rovnou tři: Anita Grace Howard, autorka série

6. října 2017 Znáte to, než se nadějete, léto skončí, denní světlo už zdaleka nevídáte pozdě večer, neustále fouká za krk, prší a bouří, po ránu už vás nelechtají sluneční paprsky po tvářích a mnohdy se jich nedočkáte ani přes den… No jo. Podzim je tady. Co bylo v dětství radostí, to je dnes jen jedna „velká deprese“. Mohli jsme dokola sbírat kaštany, pouštět draky, válet se v listech, točit se v dešti, pobíhat venku s kamarády klidně i v psím počasí či se radovat z pomalu přicházejících svátků. Kdežto dnes? Studenti jakéhokoli věku jsou nešťastní ze školy a z povinností, co jim začátek roku přinesl. Dospělí musí jejich stížnosti poslouchat, řešit kázeňské přestupky a s dětmi se učit. A jak už jsem zmínil v minulém článku, začátky bývají zpravidla těžké, a to platí i pro začátek školního roku. Podzim je zkrátka rok za rokem pro čím dál tím větší masu lidí utrpením. Co kdyby zkrátka podzim nebyl, přece by bylo všechno jednodušší, no ne? Chyba. Copak se nedá na podzimu naj

4. října 2017 Jednička je v jistém slova smyslu strašně děsivý číslo. První vypadnutý zub, první rvačka, první poznámka, první menstruace (cha), první… ne, to už radši dál rozepisovat nebudu. Držme se v mezích slušnosti. :D Ale co tím chci říct, je to, že i napsat první článek je těžký. Vlastně i druhý, třetí a klidně padesátý, protože ani tehdy člověk nemá jistotu, že ty jeho bláboly bude někdo číst. Ale první? To je premiéra, prvý článok, first article, erster Artikel, prostě TO. Začátek. Začátky jsou taky děsivý, protože když se nevyvedou, rychle následuje konec, a včetně smrti nebo rozchodů, konce většinou pozitivní nebývají. A kdo si to někdy zažil, tak ví, že začínající blog je děsivý dvojnásob, a to zvlášť, když už má za sebou daný jedinec několik blogů, co mu buď nevydržely, nebo s nimi sám nebyl spokojený. Let’s admit it - mluvím o sobě. Ale přiznání je polehčující okolnost! Jenže tenhle článek nemá být jen o mně, zase takový egoista nejsem. Spíš je to takové zamy