My Rainbow Universe

19. listopadu 2017 Moje rada k tomuto příběhu je jednoduchá: neočekávejte mnohé. Nehledejte až moc, proč je kniha, co zdánlivě vypadá jako obyčejný románek, tak dobrá. Prostě ji popadněte a čtěte. Pak nebudete litovat. Čím začít? Hlavní hrdinka, Lina Emersonová , tráví prázdniny v Itálii. Proč? Její máma si přála, aby před smrtí poznala svého otce, který se ovšem za šestnáct let jejího života ani neukázal. Proč se neukázal? Proč o něm ani samotná Lina neměla tušení? To a spousta dalšího vrtá Lině v hlavě. Dostane jedinou odpověď - mámin deník, který si vedla, když sama studovala v Itálii. A Lina najednou objevuje příběh, který ji okouzluje a přiměje k tomu, aby zjistila tajemství, co změní její pohled na mámu, svého otce, ale i sebe samotnou. „Strávit čas s Howardem v Itálii? Píchli jí dneska víc morfia?“ Proč? Nevím, proč mě kniha zaujala. Byl to jakýsi zkrat na letošním Humbooku , který mě donutil si knihu koupit. Říkala jsem si, oddechový románek, proč ne. Nu, když jse

17. listopadu 2017 Originální kniha „Alenka v říši divů“ od autora Lewise Carrolla (vlastním jménem Charles Dodgson) se mi nikdy nedostala do ruky, to přiznávám bez mučení. Viděla jsem jen Burtonovy filmy o Alence, které ovšem nejde nezbožňovat - ať už kvůli zpracování příběhu anebo dokonalému hereckému obsazení. Nu a pak stačilo se dát do řeči se dvěma kamarádkami, vidět plakát na letošní Humbook a měla jsem jasno: přečtu si Šepotání. Jak se ukázalo, byl to nejenže dobrý nápad, ale dokonce naprosto skvělý. Celá série je morbidnější, mnohem zamotanější, fantasknější, bláznivější a krvavější verze Carrollovy Alenky. Čímž samozřejmě netvrdím, že tato série od A. G. Howard nemá chyby nebo mouchy, ale rozhodně jsem měla, a popravdě stále mám důvod, proč z ní být nadšená. „Paměť, která funguje jen směrem do minulosti, je mizerný druh paměti.“  - Lewis Caroll, Za zrcadlem a co tam Alenka našla Asi je zvláštní, že vlastně nerecenzuji jednotlivé díly zvlášť. Kdybych to měla vysv

11. listopadu 2017 Někdo by mohl říct, že psát článek prakticky hned po zhlédnutí filmu je tak trochu hloupé, protože v člověku pořád přetrvává ten prvotní pocit, většinou nadšení, který mnohdy bývá zveličený. Dalo by se říct, že to není objektivní. Na druhou stranu, já zastávám ten názor, že když nad tím přemýšlím až moc dlouho, zapomenu, co přesně jsem si myslel o filmu doopravdy. Já totiž o případné kritice dumám okamžitě, už v průběhu - nezávisí na tom, jestli se jedná o knihu či o film. Jméno, které zná snad každý Neznám asi nikoho, komu není známé jméno Agatha Christie , a jedním z příběhů napsaných její rukou je i „Vražda v Orient-Expresu“ . Slavný Orient-Expres, který autorce posloužil jako inspirace, byl opravdu v roce 1929 přinucen na pět dní zastavit. Byl prakticky zavalen sněhem a ledem - pokud jsou zdroje mých informací pravdivé. A když se nad tím zamyslím, tak docela chápu, že to autorku přimělo se zamyslet. Pět dlouhých dní uprostřed ničeho. Pět dní, během který

6. listopadu 2017 Vítám vás u druhého, slibovaného článku o knihách. V nadpisu stojí, že bude pojednávat o deseti knihách, otázkou však zůstává, jestli se opravdu zvládnu zastavit u desáté knihy. Nezbývá mi, než říct jedno: challenge accepted! Už tolikrát jsem viděla, jak se různí knihomolové vyjádřili, že je ke čtení přivedl Harry Potter, ale i jiné knižní série. Nebo konkrétní knihy. Nevím, jestli já jsem vážně takový „originál“, ale mně ke čtení nemuselo dostávat nic. Já se zkrátka naučila v první třídě číst, a protože jsme za vysvědčení všichni od učitelky dostali knížku, tak jsem ji hned přelouskala. Pak jsem objevila kouzlo zvané „knihovna“ a už mě od knih nic nedokázalo odtrhnout - což trvá dodnes. Ale kdybych měla i přesto říct, co mě přivedlo ke čtení, byť se nejednalo o žádný zázrak, byla by to právě kniha „Jak si hrají zvířátka“. Proto je pro mě tenhle papírový kousek tak výjimečný. Pokud máte starší sourozence nebo bratránky a sestřenice, či pokud vaši rodiče v dětst

3. listopadu 2017 Nikdy jsem se nepovažoval za filmového kritika. Nejsem moc náročný divák, leccos mě pobaví, nadchne, ať už se jedná o českou nebo zahraniční komedii. A speciálně u těch českých je občas potřeba trochu nadhledu. Nebo, lépe řečeno, je potřeba mít ten správný smysl pro humor, abyste si k nim mohli bez starostí sednout, oddechnout si a zasmát se. Možná právě proto mám většinu těch českých v oblibě. Ať už se jedná třeba o „Ženy v pokušení“ anebo starší kousek „Marečku, podejte mi pero“. Otázkou je, jestli se na ty postupně přibývající české filmy vyplatí chodit do kina - ale koneckonců, kvalitu člověk nikdy dopředu neodhadne, a to ani u zahraničních filmů. Takže i tentokrát jsem směle zhlédl trailer k filmu, přečetl si anotaci a šel do kina. Bylo to ve slevě, takže jsem to bral o to bezstarostněji. Dokonce jsem viděl, že je tam skvělé obsazení - bonus navíc! A výsledek? Docela lituju, že jsem si s sebou nevzal nic, do čeho by se dalo zvracet. Ať už vzpomínám seb