Humbook podruhé aneb jeden den v ráji

9. října 2017

Znáte ten pocit, když si tak sedíte v křesle s vaší oblíbenou knihou a říkáte si, kéž byste mohli někdy potkat spisovatele, co daný příběh napsal? Moci ho naživo vidět, vyfotit se s ním, na cokoli se jej zeptat a odejít s vítězoslavným úsměvem a podepsanou knihou… Je to jako setkání s mimozemšťanem. Jen jednou za život, ale nikdy na to nezapomenete.

Světe div se, přesně tenhle sen se více než tisícovce lidí mého věku splnil před více než čtyřiceti-osmi hodinami na druhém ročníku literárního festivalu Humbook. Stejně jako loni byla účast více než hojná, a protože byl minulý rok problém s tím, že se ocitlo příliš mnoho lidí v neskutečně malém prostoru, tak se letos změnily hned dvě věci: vstupenky byly početně omezené (a vyprodané víc než týden dopředu!) a prostory se zvětšily téměř dvojnásobně, řekla bych.

Rozhodně se na místě dalo lépe dýchat než loni, ale stejně většina lidí sotva popadala dech. Proč? Důvody byly rovnou tři: Anita Grace Howard, autorka série Šepotání a nového románu Krverůž, Jenny Han, autorka sérií Oko za oko a Všem klukům, které jsem milovala a Joelle Charbonneau, autorka knihy Stačí jen chtít a série jménem Univerzita výjimečných.

Od každé z nich jsem něco četla, takže já měla jasno, že můj program se bude točit především okolo besed s nimi. Samozřejmě, že se na místě vyskytovali i čeští autoři - Vilma Kadlečková, Ladislav Zibura a Martin Bečan -, pro mě však byli přednější ti zahraniční.

Jak už jsem psala výše, vstupenky byly omezené, a proto jsem se rozhodla sepsat stručné (čtěte „velmi dlouhé“) vypravování o tom, jak to na Humbooku vypadalo letos.

Na celé akci jsem se pohybovala spolu s dvěma kamarádkami, to mi ovšem nebránilo v tom, seznámit se s další dvacítkou lidí, přičemž jména si pamatuju už jen u poloviny z nich. (A to jsem si myslela, že nejsem společenský typ… Zdání očividně klame. :D)

Nicméně když jsme na akci dorazily, bylo zrovna okolo jedenácté dopoledne. Sotva jsme si tedy stačily areál projít a rovnou byl čas zamířit na besedu s americkou autorkou Jenny Han. Kamarádky se však ode mě brzo odpojily, protože je beseda moc nezajímala, a právě tehdy se ve mně zřejmě probudil společenský pud. To si tak sedíte na zemi, vedle vás je shluknutých několik dalších lidí, pro které se taky nenašlo místo na židlích, a najednou si povídáte, jako byste se znali pár let a ne pár vteřin. A přesně to na akcích, jako je Humbook, miluju!

Ale zpátky k programu. Beseda s Jenny Han byla zábavná, o tom není pochyb. Celým programem v hlavním sálu, tedy besedami s autory, totiž provázela výborná moderátorka Tereza Tobiášová, kterou můžete znát především z Óčka. Další člověk, který se z pódia nehnul povětšinu času, byl tlumočník Karel Janů, který na Humbooku tlumočil i minulý rok, a to spisovatele Christhopera Paoliniho. Oba dva si zaslouží smeknout klobouk, protože bez jejich skvělého moderování či překladu by to nebylo ono.

Hned po Jenny Han následovala, jak můžete vidět v programu, beseda se spisovatelkou Joelle Charbonneau. Na tu jsem se popravdě těšila více než na Jenny Han, a stejně jako u předchozí besedy jsem nelitovala, že jsem se zúčastnila. Dozvědět jsme se mohli například to, že Joelle psát vůbec nechtěla, ba naopak, psaní jako mladší nesnášela. A věděli jste, že dříve zpívala opery a stále zpěv učí? Dokonce nám během besedy i zazpívala!

Po zajímavém rozhovoru s Joelle jsem si na „moment“ odskočila do jiného sálu, přesněji řečeno do Galerie 1, kde probíhal rozhovor s překladateli - tzv. „Překladatelské oříšky“. Tady už bylo o něco více přeplněno než v hlavním sálu, zčásti asi proto, že to byla zkrátka menší místnost. Současně se v tomto sále vyskytoval obchůdek s knihami, u kterého byla téměř neustále fronta - ale tak co, jsou to knihy. U nich už je fronta samozřejmostí. Trochu to ztěžovalo možnost pohybu v celé místnosti, ale nebylo to nic hrozného. S prostorem byl, je a asi vždy bude problém na jakýchkoli festivalech, s tím se člověk podle mě musí smířit. :D

Jelikož už jsem zažila podobný rozhovor s překladateli i loni, tak jsem se nedozvěděla nic moc nového. Přesto bych to nenazvala ztrátou času, byť jsem se na této akci bavila asi nejméně. Zčásti to asi bylo způsobeno tím, že jsem byla myšlenkami úplně a dočista jinde: o necelou hodinu později měl následovat hlavní a mnou nejočekávanější bod celého programu, což byla beseda s Anitou Grace Howard. Nebylo tedy divu, že jsem se takovou dobu dopředu nemohla dočkat!

A řeknu vám, to těšení stálo za to. Myslím, že z rozhovoru s A. G. Howard jsem byla nadšená nejvíc, možná to však bylo z toho důvodu, že její knihy jsem si oblíbila o špetku více, než knihy zbylých dvou zahraničních autorek. Mimoto, autorčiny grimasy bavily celý sál, a to nežertuji. :D

Ale kdybych měla být stoprocentně upřímná, dojmů ze všech tří autorek mám hromadu a nedokážu skutečně určit, kterou z nich jsem si užila nejvíce. Proto jsem se rozhodla napsat ještě jeden článek, ve kterém se budu věnovat jen a pouze těmto třem dámám, tomu, co jsme se o nich dozvěděli během rozhovorů, anebo tomu, jak dokázala Jenny Han několikrát hlasitě rozesmát celý sál včetně tlumočníka. V něm zahrnu i dojmy z autogramiády, kterých taky nemám zrovna po málu.

Co jsem si ale užila z celého dne asi nejvíce, byl rozhovor, tzv. A-Z book tag, se všemi třemi autorkami naráz. Bylo to zábavné, odsýpalo to, a přestože jsme si mysleli, že už se víc dozvědět nemůžeme, nakonec i tady na sebe autorky odhalily spoustu zajímavostí.

Předposlední bod večera, který spousta lidí bohužel nestihla, byla autogramiáda. Byly to davy a čekání, čekání a davy, ale stálo to za to. Fronta se utvořila už v před šestou večer a poslední hlouček fanoušků trpělivě vyčkával ještě před desátou večer, když jsme s holkami odcházely domů. Docela síla, viďte?

Ale už je čas článek pomalu zakončit. Jestli jste to vydrželi až sem, klaním se vám. To je tak, když je někdo až děsivě ukecaný - a to já jsem. Nicméně, i když jsem právě napsala necelou tisícovku slov a další hodlám ještě do-sepsat, abych neopomněla dojmy z autorek a jejich legendární hlášky, stejně se budu ještě dlouho vzpamatovávat z celé akce. Domů jsem přijela sice strhaná a unavená, protože jsem více než dvanáct hodin tahala na zádech batoh plný knih, ale nadšená, plná euforie a natěšená na další rok.

Stejně jako loni můžu akci jedině doporučit - je to jeden den, kdy potkáte spoustu skvělých spisovatelů, bloggerů, lidí z knižní sféry a knihomolů, takže vlastně jeden den v ráji. Tak co chtít víc?

A takhle vypadal první ročník Humbooku!