Perličky z Humbooku
9. října 2017
Vítejte u takového speciálního druhého článku z letošního Humbooku. Rozhodla jsem se ho napsat jednak pro to, abych nezapomněla ty zajímavé a vtipné momenty, které jsem si já osobně nejvíc užila, jednak proto, aby se ti, co o Humbook přišli, dodatečně pobavili. Tak snad článek splní svůj účel! :)
Beseda s autorkou Jenny Han
Každý, kdo četl kteroukoli knihu od této autorky, asi ví, jak často je v knize popisováno jídlo, především v sérii Všem klukům. Není divu - autorka na sebe v rozhovoru několikrát prozradila, že miluje jídlo, a stejně tak jsou pro ni pasáže, ve kterých o jídle sama píše, ty nejoblíbenější.
V souvislosti s tím se ke slovu dostala i překladatelka Jenny Han, Romana Bičíková. Ta se následně rozhovořila o těžkostech při překládání jakékoli části knihy, která pojednává o jídle. Jde o totiž to, že v češtině zkrátka nemáme tolik pojmů pro různé druhy pečení, vaření, sladkostí a podobně. Mimoto, Jenny Han opravdu ráda píše především o sladkém jídle. Romana Bičíková tuto autorčinu oblibu okomentovala takhle:
Kromě jídla je ale Jenny Han velikým fanouškem Harryho Pottera a J. K. Rowling neskutečně obdivuje. V rozhovoru prohlásila, že podle ní by ona a J. K. R. byly výborné kamarádky… jenom, kdyby se tak potkaly.
A zajímá vás, co by se dělo, pokud by se opravdu potkaly? Autorka řekla, že by si s J. K. R. dala nejraději prostě „čaj a pokec“, během kterého by se jí zeptala nejraději na to, jak konkrétně plánovala souvislosti mezi jednotlivými díly Harryho Pottera, na Joannino oblíbené jídlo, či jestli by mohly být nejlepšími kamarádkami. :D
Tato beseda začala velmi originálně, protože hned v prvních minutách nám Joelle zazpívala část opery od Pucciniho. Tato opera pojednává o dceři, která přemlouvá vlastního otce, aby pro ni porušil zákon, jinak skočí z mostu. Paradoxně je Joelle často žádána, aby tuto píseň zpívala na svatbách svých přátel. :D
Nicméně, jak už vyplývá z odstavce výše, Joelle opravdu jeden čas zpívala opery v divadlech - to je ovšem docela známá informace. Co ale na sebe prozradila až na Humbooku, bylo to, že doma s ní zpívá i její vlastní kocour. V domě mají místnost s vysokým stropem, ve které je výborná akustika, a tak si tam její mazlíček každý večer sedne a mňouká, ale až po tom, co jeho panička usne. Chudák Joelle… :D
Co se týká zvířat, kocour zdaleka není jediné stvoření, které Joelle krmí. Pravidelně jí na dveře klepe veverka pro oříšky, či kachny, které mají dokonce jména. Z toho asi vznikl i její názor na Popelku:
Mezi další zajímavosti, které na sebe Joelle hned na začátku prozradila, patří to, že v mládí psaní nenáviděla. Když měla ve dvanácti letech psát třístránkový sloh, tak se snažila psát co největší písmenka a mezery, ale tak, aby to nebylo podezřelé a učitelka jí sloh nevrátila.
Mám dojem, že o téhle spisovatelce jsem si zapamatovala asi zdaleka nejvíc. Věděli jste například, čeho se autorka nejvíc bojí? Panenek! A to jedině proto, že se koukala na film o válce, ve kterém se panenka přesouvala z místa na místo. Následně, když měla jít spát, se z postele dívala na svoji panenku, a najednou jí přišlo, že jí ty pohledy panenka oplácí. A když ji pozorovala opravdu hodně dlouho, zničehonic začala panenka měnit výrazy v obličeji… Jednalo se samozřejmě o optický klam, ale to si dítě neuvědomí. A tak vznikl Anitin strach z panenek. Docela děsivé!
Zadruhé, a docela známé je, že Anita má strašně ráda hřbitovy. V rozhovoru prohlásila, že rozhodně hodlá obejít těch několik pražských, než se navrátí z Česka domů. :D
Co mě osobně zaujalo, bylo to, když padla informace, že Šepotání měla být původně jen jedna kniha. Já nevím, jak vy, ale jsem strašně ráda, že to tak nedopadlo! Mimo jiné, napsání Šepotání částečně inspiroval její dědeček, a proto, kdyby mohla, by se Anita strašně ráda vrátila do minulosti, aby mu poděkovala.
Dalším člověkem, který ji tak trochu inspiroval, byla její maminka. Proto má také sama spisovatelka nejraději třetí díl série, Zrcadlení - psala jej, když se cítila jako „na horské dráze“ kvůli maminčině smrti.
No a co nám autorka prozradila dál? Například to, že píše novou knihu. Tentokrát zpracuje námět pohádky o princezně na hrášku, ale s tím rozdílem, že hlavní hrdinka se bude muset naučit spát na hřebících. Popravdě se už teď nemůžu dočkat. :D
A protože mě fascinuje celý námět Šepotání i autorčina neskutečná vášeň k Říši divů (Alenku četla zhruba pětkrát), nedalo mi to, a zeptala jsem se jí, jestli by chtěla Říši divů vládnout, a koho ze svých poddaných by měla nejradši. I když by to bylo náročné, vládla by prý ráda, a nejradši by měla Šklíbu - i když si je vědoma toho, že se od ní očekává, že by měla mít nejradši Morfeuse („I know you want me to say Morpheus.“).
Rozhovor zakončil křest knihy Krverůž - kniha se samozřejmě nepolila, stačilo si přiťuknout skleničkami. A. G. Howard následně dojala fanoušky tím, když řekla, že děkuje za to, že lidé čtou její knihy a dávají jejím postavám život.
Otázky, otázky a otázky, ale s tím rozdílem, že na pódiu byly tentokrát všechny tři autorky, a dotazy byly specifikované tím, že každý nějak souvisel s tím či oním písmenkem abecedy.
Nejzajímavější mi přišlo například, když se moderátorka zeptala, jestli si spisovatelky pamatují, komu daly svůj první autogram. Ani jedna si to nepamatuje, jediná Joelle řekla, že když se poprvé podepisovala, tak tomu dotyčnému k podpisu připsala, že „tohle je úplně první autogram“. :D
A co by autorky dělaly, kdyby jim zbyl jen jeden cent? Jenny Han měla jasno - koupila by si jídlo anebo vlastní knihu. :D
Další odpověď, která mě pobavila, se týkala otázky „Do jakého fantasy světa byste šly žít, kdybyste si mohly vybrat?“. Jenny Han opět odpověděla tak, že rozesmála celý sál:
S tím souvisí i její odpověď na otázku ohledně magické moci, kterou by si přála mít. Jenny Han by chtěla umět lítat, naopak zbylé dvě autorky se shodly na tom, že by chtěly jednoznačně mít moc si přičarovat více času na spaní.
A kdo je podle nich králem/královnou psaní? A. G. Howard řekla, že Neil Gaiman, pro Joelle Charbonneau a Jenny Han je to jednoznačně J. K. Rowling.
V programu sice jasně stálo, že čekání na vytoužené podpisy začne v půl sedmé a skončí v půl deváté, ale nakonec tomu bylo úplně jinak. První nadšenci se začali shromažďovat už před šestou a poslední vytrvalí fanoušci čekali ještě v půl desáté. Byl to zkrátka jeden velký masakr!
A moje dojmy z autogramiády? Fíha, těch je. Nejenže jsem se zas a opět seznámila s další hromadou lidí, mimoto jsem po celou dobu skákala nadšením jako hopík. Bylo to hlavně z nervozity, kvůli které jsem nakonec Jenny Han sotva pozdravila - a to mě mrzí.
Můj hlavní plán byl, že se minimálně s Joelle a Anitou vyfotím, nicméně když jsem si vystála frontu a konečně podávala knížku A. G. Howard, dočista se mi z hlavy ten nápad vykouřil. Jak já byla ráda, že dokážu na obě autorky aspoň promluvit!
Navíc, ne, že bych se chtěla vychloubat (samozřejmě, že chci, ale nikomu ani muk), ale když mi Joelle pochválila při podepisování knížky vlasy („I love you hair!“), tak jsem se zkrátka odpotácela pryč a další hodinu všem okolo ten zážitek sdělovala. Když mi došlo, že jsem se vlastně chtěla vyfotit, bylo už pozdě.
Jenže ten večer jsem očividně měla štěstí. K autorkám jsem se totiž dostala během autogramiády ještě dvakrát. Nejprve, když jsem se tam nahýbala přes lidi, abych si vyfotila aspoň samotné spisovatelky - tehdy mě díky mým opravdu nepřehlédnutelným růžovým vlasům Joelle spatřila a vykřikla, že jsem tam zas. A já zas odpadla z toho, že si mě i po půl hodině pamatuje. Jasně, mám růžové vlasy, ale stejně!
Podruhé to bylo, když jsem šla najít kamarádku, která hrdinně stála ve frontě už půl druhé hodiny, a nakonec zbytek řady vystála s ní. Tehdy mě Joelle opět viděla a opět se divila, že se neustále vracím („You keep coming back again and again!“). A v ten moment se na mě usmála štěstěna, jelikož jsem se spolu s kamarádkou dostala znovu až ke stolku, kde se podepisovaly knihy, a tentokrát jsem si o fotky poprosit nezapomněla.
Takže tak. To jsou, prosím, moje super-úžasné osobní zážitky z Humbooku. Je to dlouhé, je to šíleně dlouhé a vlastně je to opravdu strašně moc hrozně dlouhé - ale snad jste se aspoň trochu usmáli. Já budu na druhý ročník Humbooku vzpomínat opravdu dlouho a ráda, a především na to, jak mi Joelle pochválila vlasy!
(Přeháním? Ano. Uvědomuju si to? Jasně, že jo. Ale to neznamená, že s tím přestanu… :D)
Vítejte u takového speciálního druhého článku z letošního Humbooku. Rozhodla jsem se ho napsat jednak pro to, abych nezapomněla ty zajímavé a vtipné momenty, které jsem si já osobně nejvíc užila, jednak proto, aby se ti, co o Humbook přišli, dodatečně pobavili. Tak snad článek splní svůj účel! :)
Beseda s autorkou Jenny Han
V souvislosti s tím se ke slovu dostala i překladatelka Jenny Han, Romana Bičíková. Ta se následně rozhovořila o těžkostech při překládání jakékoli části knihy, která pojednává o jídle. Jde o totiž to, že v češtině zkrátka nemáme tolik pojmů pro různé druhy pečení, vaření, sladkostí a podobně. Mimoto, Jenny Han opravdu ráda píše především o sladkém jídle. Romana Bičíková tuto autorčinu oblibu okomentovala takhle:
„Víte, když to člověk překládá, tak má pořád chuť na sladký.“
Kromě jídla je ale Jenny Han velikým fanouškem Harryho Pottera a J. K. Rowling neskutečně obdivuje. V rozhovoru prohlásila, že podle ní by ona a J. K. R. byly výborné kamarádky… jenom, kdyby se tak potkaly.
A zajímá vás, co by se dělo, pokud by se opravdu potkaly? Autorka řekla, že by si s J. K. R. dala nejraději prostě „čaj a pokec“, během kterého by se jí zeptala nejraději na to, jak konkrétně plánovala souvislosti mezi jednotlivými díly Harryho Pottera, na Joannino oblíbené jídlo, či jestli by mohly být nejlepšími kamarádkami. :D
Beseda s autorkou Joelle Charbonneau
Nicméně, jak už vyplývá z odstavce výše, Joelle opravdu jeden čas zpívala opery v divadlech - to je ovšem docela známá informace. Co ale na sebe prozradila až na Humbooku, bylo to, že doma s ní zpívá i její vlastní kocour. V domě mají místnost s vysokým stropem, ve které je výborná akustika, a tak si tam její mazlíček každý večer sedne a mňouká, ale až po tom, co jeho panička usne. Chudák Joelle… :D
Co se týká zvířat, kocour zdaleka není jediné stvoření, které Joelle krmí. Pravidelně jí na dveře klepe veverka pro oříšky, či kachny, které mají dokonce jména. Z toho asi vznikl i její názor na Popelku:
„Podle mého názoru, Popelka vlastně nebyla hodná. Zvířata ji neměla ráda kvůli její povaze. Měla ji ráda, protože je krmila.“
Mezi další zajímavosti, které na sebe Joelle hned na začátku prozradila, patří to, že v mládí psaní nenáviděla. Když měla ve dvanácti letech psát třístránkový sloh, tak se snažila psát co největší písmenka a mezery, ale tak, aby to nebylo podezřelé a učitelka jí sloh nevrátila.
Beseda s autorkou A. G. Howard
Mám dojem, že o téhle spisovatelce jsem si zapamatovala asi zdaleka nejvíc. Věděli jste například, čeho se autorka nejvíc bojí? Panenek! A to jedině proto, že se koukala na film o válce, ve kterém se panenka přesouvala z místa na místo. Následně, když měla jít spát, se z postele dívala na svoji panenku, a najednou jí přišlo, že jí ty pohledy panenka oplácí. A když ji pozorovala opravdu hodně dlouho, zničehonic začala panenka měnit výrazy v obličeji… Jednalo se samozřejmě o optický klam, ale to si dítě neuvědomí. A tak vznikl Anitin strach z panenek. Docela děsivé!
Zadruhé, a docela známé je, že Anita má strašně ráda hřbitovy. V rozhovoru prohlásila, že rozhodně hodlá obejít těch několik pražských, než se navrátí z Česka domů. :D
Co mě osobně zaujalo, bylo to, když padla informace, že Šepotání měla být původně jen jedna kniha. Já nevím, jak vy, ale jsem strašně ráda, že to tak nedopadlo! Mimo jiné, napsání Šepotání částečně inspiroval její dědeček, a proto, kdyby mohla, by se Anita strašně ráda vrátila do minulosti, aby mu poděkovala.
Dalším člověkem, který ji tak trochu inspiroval, byla její maminka. Proto má také sama spisovatelka nejraději třetí díl série, Zrcadlení - psala jej, když se cítila jako „na horské dráze“ kvůli maminčině smrti.
No a co nám autorka prozradila dál? Například to, že píše novou knihu. Tentokrát zpracuje námět pohádky o princezně na hrášku, ale s tím rozdílem, že hlavní hrdinka se bude muset naučit spát na hřebících. Popravdě se už teď nemůžu dočkat. :D
A protože mě fascinuje celý námět Šepotání i autorčina neskutečná vášeň k Říši divů (Alenku četla zhruba pětkrát), nedalo mi to, a zeptala jsem se jí, jestli by chtěla Říši divů vládnout, a koho ze svých poddaných by měla nejradši. I když by to bylo náročné, vládla by prý ráda, a nejradši by měla Šklíbu - i když si je vědoma toho, že se od ní očekává, že by měla mít nejradši Morfeuse („I know you want me to say Morpheus.“).
Rozhovor zakončil křest knihy Krverůž - kniha se samozřejmě nepolila, stačilo si přiťuknout skleničkami. A. G. Howard následně dojala fanoušky tím, když řekla, že děkuje za to, že lidé čtou její knihy a dávají jejím postavám život.
„Thank you all for reading my books and giving my characters life.“
A-Z Book Tag
Otázky, otázky a otázky, ale s tím rozdílem, že na pódiu byly tentokrát všechny tři autorky, a dotazy byly specifikované tím, že každý nějak souvisel s tím či oním písmenkem abecedy.
Nejzajímavější mi přišlo například, když se moderátorka zeptala, jestli si spisovatelky pamatují, komu daly svůj první autogram. Ani jedna si to nepamatuje, jediná Joelle řekla, že když se poprvé podepisovala, tak tomu dotyčnému k podpisu připsala, že „tohle je úplně první autogram“. :D
A co by autorky dělaly, kdyby jim zbyl jen jeden cent? Jenny Han měla jasno - koupila by si jídlo anebo vlastní knihu. :D
Další odpověď, která mě pobavila, se týkala otázky „Do jakého fantasy světa byste šly žít, kdybyste si mohly vybrat?“. Jenny Han opět odpověděla tak, že rozesmála celý sál:
„Do světa Harryho Pottera, ale až poté, co bude Voldemort mrtvý, abych si tam mohla jen tak lítat.“
S tím souvisí i její odpověď na otázku ohledně magické moci, kterou by si přála mít. Jenny Han by chtěla umět lítat, naopak zbylé dvě autorky se shodly na tom, že by chtěly jednoznačně mít moc si přičarovat více času na spaní.
A kdo je podle nich králem/královnou psaní? A. G. Howard řekla, že Neil Gaiman, pro Joelle Charbonneau a Jenny Han je to jednoznačně J. K. Rowling.
Autogramiáda aneb nekonečná fronta
V programu sice jasně stálo, že čekání na vytoužené podpisy začne v půl sedmé a skončí v půl deváté, ale nakonec tomu bylo úplně jinak. První nadšenci se začali shromažďovat už před šestou a poslední vytrvalí fanoušci čekali ještě v půl desáté. Byl to zkrátka jeden velký masakr!
A moje dojmy z autogramiády? Fíha, těch je. Nejenže jsem se zas a opět seznámila s další hromadou lidí, mimoto jsem po celou dobu skákala nadšením jako hopík. Bylo to hlavně z nervozity, kvůli které jsem nakonec Jenny Han sotva pozdravila - a to mě mrzí.
Můj hlavní plán byl, že se minimálně s Joelle a Anitou vyfotím, nicméně když jsem si vystála frontu a konečně podávala knížku A. G. Howard, dočista se mi z hlavy ten nápad vykouřil. Jak já byla ráda, že dokážu na obě autorky aspoň promluvit!
Navíc, ne, že bych se chtěla vychloubat (samozřejmě, že chci, ale nikomu ani muk), ale když mi Joelle pochválila při podepisování knížky vlasy („I love you hair!“), tak jsem se zkrátka odpotácela pryč a další hodinu všem okolo ten zážitek sdělovala. Když mi došlo, že jsem se vlastně chtěla vyfotit, bylo už pozdě.
Jenže ten večer jsem očividně měla štěstí. K autorkám jsem se totiž dostala během autogramiády ještě dvakrát. Nejprve, když jsem se tam nahýbala přes lidi, abych si vyfotila aspoň samotné spisovatelky - tehdy mě díky mým opravdu nepřehlédnutelným růžovým vlasům Joelle spatřila a vykřikla, že jsem tam zas. A já zas odpadla z toho, že si mě i po půl hodině pamatuje. Jasně, mám růžové vlasy, ale stejně!
Podruhé to bylo, když jsem šla najít kamarádku, která hrdinně stála ve frontě už půl druhé hodiny, a nakonec zbytek řady vystála s ní. Tehdy mě Joelle opět viděla a opět se divila, že se neustále vracím („You keep coming back again and again!“). A v ten moment se na mě usmála štěstěna, jelikož jsem se spolu s kamarádkou dostala znovu až ke stolku, kde se podepisovaly knihy, a tentokrát jsem si o fotky poprosit nezapomněla.
Takže tak. To jsou, prosím, moje super-úžasné osobní zážitky z Humbooku. Je to dlouhé, je to šíleně dlouhé a vlastně je to opravdu strašně moc hrozně dlouhé - ale snad jste se aspoň trochu usmáli. Já budu na druhý ročník Humbooku vzpomínat opravdu dlouho a ráda, a především na to, jak mi Joelle pochválila vlasy!
(Přeháním? Ano. Uvědomuju si to? Jasně, že jo. Ale to neznamená, že s tím přestanu… :D)
Komentáře
Okomentovat
Předem děkuji za všechny komentáře :)