Závislost na číslech

4. října 2017

Jednička je v jistém slova smyslu strašně děsivý číslo. První vypadnutý zub, první rvačka, první poznámka, první menstruace (cha), první… ne, to už radši dál rozepisovat nebudu. Držme se v mezích slušnosti. :D

Ale co tím chci říct, je to, že i napsat první článek je těžký. Vlastně i druhý, třetí a klidně padesátý, protože ani tehdy člověk nemá jistotu, že ty jeho bláboly bude někdo číst. Ale první? To je premiéra, prvý článok, first article, erster Artikel, prostě TO. Začátek.

Začátky jsou taky děsivý, protože když se nevyvedou, rychle následuje konec, a včetně smrti nebo rozchodů, konce většinou pozitivní nebývají. A kdo si to někdy zažil, tak ví, že začínající blog je děsivý dvojnásob, a to zvlášť, když už má za sebou daný jedinec několik blogů, co mu buď nevydržely, nebo s nimi sám nebyl spokojený. Let’s admit it - mluvím o sobě. Ale přiznání je polehčující okolnost!

Jenže tenhle článek nemá být jen o mně, zase takový egoista nejsem. Spíš je to takové zamyšlení. A světe div se, já se zamýšlím často. Což neznamená, že to dává smysl.

Vrátím se k číslům, která jsou vlastně téma celého tohoto textu, jak už název vypovídá. Většina lidí si to dnes neuvědomuje, ale naše psychika je z docela velké části závislá na číslech. Nepočítaje peníze, které si všichni kontrolují, přičemž boháči se radují a chudí pláčou tiše v rohu. Sice i to jsou čísla, ale to jsem teď na mysli neměl.

Co takhle stará známá pověrčivost ohledně čísla třináct? A jak to ovlivňuje náš život! V některých letadlech stále neexistuje třináctá řada. V některých hotelech nemají pokoje s číslem třináct. Spousta lidí běduje, jakmile nadejde třináctý den v měsíci, jiní se třesou i při pomyšlení na jakoukoli jinou souvislost s tímto číslem. A to jen proto, že na osudné „poslední večeři“ sedělo třináct chlapíků. Kdyby jich tam bylo o jednoho míň, hned by byla třináctka naprosto nevinná. Není to trochu alibismus, když lidé svádějí všechny pohromy světa nebo denní strasti na jedno ubohé číslo? A to neplatí jen pro třináctku, samozřejmě, i když zrovna ona je opravdu nejznámější.

Zadruhé, věk. Ať už se jedná o hranici důchodu (kterého se naše generace asi nedožije), o posuzování svéprávnosti, anebo o názory, které si o druhých utváříme. Zamyslete se a přiznejte se: i vy jste už hodnotili druhé podle jejich věku. Věta „To je ještě dítě, s tou se bavit nebudu…“ je typická především u dospívajících lidí, kteří často myslí kolenem a ne hlavou. Kdyby se totiž lidé opravdu zamysleli, uvědomili by si, že věk je kritérium, podle kterého nelze druhé hodnotit. Někdo je v takovém věku takový a někdo makový. Není to objektivní způsob, jak druhé škatulkovat. Totéž se stává, když dospělí hodnotí mladé lidi jako „neschopné výrostky“, co „jsou bez názoru“ a „závislí na elektronice“ a už to „není, co to bývalo“. Naopak mladí odsuzují ty, co už si sice hoví v teple domova důchodců, ale zažili toho tolik, že by to vydalo na dvě knihy. A tohle všeobecné odsuzování mi přijde docela smutné, nemyslíte?

Zatřetí, zvyky a návyky. Dvojice tvoří nejlepší přátelství a třetí je navíc, nebo pětice, kde je vždy tzv. „páté kolo u vozu“, třikrát a dost, třikrát kýchnete a z okolí se ozve „chcípni, potvoro“… Lidé a čísla, čísla a návyky, to jde ruku v ruce už spoustu let. Je to vlastně trochu uklidňující, když se můžete na něco spolehnout. Třeba já sám zakládal většinu svých rituálů na uklidnění ještě tak před rokem čistě na číslech! Ovšem, abych byl upřímný, nedoporučuju si na takových rituálech vytvářet příliš velkou závislost. Pak byste mohli dopadnout třeba jako Sheldon a jeho iritující klepání (obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti, já vím).

Když to shrnu, čísla jsou vlastně všude kolem nás. V politice, v ekonomice, v psychice… a taky ve škole. Brrr. Přesto odmítám uvěřit tomu, že to, co se ve škole ohledně čísel točí, budu ještě potřebovat. Ať už se můj život ubere jakýmkoli směrem, docela pochybuju, že informace o tom, kolik nakonec Petr dostal hrušek, mi k něčemu bude. :D

A co vy a čísla? Co si o nich myslíte? :)