Deset knih, které ovlivnily můj život

6. listopadu 2017

Vítám vás u druhého, slibovaného článku o knihách. V nadpisu stojí, že bude pojednávat o deseti knihách, otázkou však zůstává, jestli se opravdu zvládnu zastavit u desáté knihy. Nezbývá mi, než říct jedno: challenge accepted!

Už tolikrát jsem viděla, jak se různí knihomolové vyjádřili, že je ke čtení přivedl Harry Potter, ale i jiné knižní série. Nebo konkrétní knihy. Nevím, jestli já jsem vážně takový „originál“, ale mně ke čtení nemuselo dostávat nic. Já se zkrátka naučila v první třídě číst, a protože jsme za vysvědčení všichni od učitelky dostali knížku, tak jsem ji hned přelouskala. Pak jsem objevila kouzlo zvané „knihovna“ a už mě od knih nic nedokázalo odtrhnout - což trvá dodnes. Ale kdybych měla i přesto říct, co mě přivedlo ke čtení, byť se nejednalo o žádný zázrak, byla by to právě kniha „Jak si hrají zvířátka“. Proto je pro mě tenhle papírový kousek tak výjimečný.

Pokud máte starší sourozence nebo bratránky a sestřenice, či pokud vaši rodiče v dětství také četli, určitě se u vás doma uchovala třeba kniha „Pipi dlouhá punčocha“. U nás doma to bylo podobně, a proto jsem za svoje dětství přečetla Pipi nejméně třikrát. A stejně jako Tommy a Annika jsem jeden čas doufala, že nikdy nevyrostu. Takže důvod, proč dávám Pipi na tento seznam, je jednoduchý: naučila mě věřit v kouzlo dětství, a taky to, že dobrodružství člověk může zažít každý den!

Podobně tomu bylo i s knihou „Děti z Bullerbynu“. Přiznám se, že jsem ji sice nikdy nedočetla celou do konce, ale neustále dokola jsem poslouchala audio verzi, která převypravovala ty nejdůležitější části. Pak přišel čas DVD a k audio knihám se přidaly i dvě zfilmované verze tohoto příběhu. A tak se Lisa, Lasse, Bosse a všichni ostatní stali součástí mého dětství. Zkrátka je to můj srdcový příběh :).

Sice jsem od mala strašpytlík, ale minimálně fantazírování o dobrodružství mi šlo vždycky. A vzhledem k tomu, že oba moji rodiče v mém věku četli „Rychlé šípy“, tak není divu, že se dostali do rukou i mně. A proč na ně tak ráda vzpomínám, když jsem je četla jen jednou? Sama popravdě netuším. Pro mě je to zkrátka taková klasika. Kdo kdy neslyšel o Rychlonožkovi, Červenáčkovi nebo třeba Mirkovi Dušínovi? Prostě typické příběhy dětství. A to nejen mého. :D

Co dál? No, sice nevím, kolik mi bylo, když jsme společně s tátou dostali k Vánocům knížku „Diogenes v sudu“, ale stačilo mi, abych si přečetla pár příběhů, a rázem se ze mě stal obrovský „milovník“ řecké mytologie. Ne vyloženě znalec, to přišlo až o pár let později, s přečtením Percyho Jacksona. Přesto to byly právě tyhle kratičké příběhy, které mi otevřely brány do světa řeckých bájí. A víte co? Dokonce i dneska věřím, že na tom je zrnko pravdy. Kdybych se měla modlit, tak si spíš vyberu třeba Poseidona (jsem od mala vodní živel), než abych se obracela k Hospodinovi. Křesťanství neodsuzuji, ale na mně s ním nemá cenu chodit. :D

Jak jsem rostla, docela se mi měnily „knižní chutě“. Stačilo jet dvakrát na koňský tábor a tahle zvířata mi přirostla k srdci neskutečným způsobem. Všechno se okolo nich točilo. Sice jsem se na koni projela poprvé už ve čtyřech letech, ale teprve v deseti nastalo to pravé zbožňování. Čas ubíhal a díky spoustě okolností jsem o koních začala i číst, vlastně jsem příběhy o koních jeden čas naprosto hltala. Dokonce jsem tehdy zkoušela napsat vlastní - ale kde je mu dneska konec, to už opravdu nevím. :D

Každopádně, kniha, kterou jsem četla mezi prvními, se jmenovala „Hříbě jménem Naděje“. Je to krásný, dojemný příběh, který čtenáře inspiruje k tomu, aby se nevzdával, to zaprvé. A navíc mě právě tohle dílko postrčilo k tomu, abych začala psát něco sama. Sice už ke koním nemám tak zbožňující vztah, ale kdykoli si vzpomenu na příběh o Naději, zároveň se mi zasteskne i po vlastních zážitcích. Nostalgie je potvora. :D

Samozřejmě, když už jsem u té nostalgie, navážu další „položkou“ na mém seznamu. Když jsem byla asi ve čtvrté třídě, všechno se motalo okolo fenoménu Hannah Montana a neustále jsem poslouchala i její představitelku, Miley Cyrus. Byla mým idolem, vzorem… Zhruba v té době vyšla i biografie této herečky a zpěvačky. A její příběh mě zkrátka dojal, nejen jednou, dokonce víckrát. Navíc mě zároveň jistým způsobem inspiroval. Její staré písničky poslouchám dodnes, její nové taky nejsou k zahození, na Hannah Montanu se kdykoli ráda podívám znovu - především na film -, a co se týče zmiňované knihy, která se jmenuje „Milníky na mé cestě“, tak i tu si jednou zase moc ráda přečtu. :)

Když přešla ta největší mánie okolo Miley Cyrus v mém životě, objevila jsem autorku jménem Jacqueline Wilsonovou. Abych pravdu řekla, moje myšlení, dospívání a fantazii neskutečně moc ovlivnila právě ona. Je to snad jediná autorka, od které jsem toho přečetla tolik. Mohla bych jmenovat snad desítky titulů, počínaje knihami „Přežít“ nebo „Pohřben zaživa“, konče příběhem o dívce, co odmítá mluvit- „Líza bublina“. Ovšem příběh, který mě bezkonkurenčně dojal nejvíc ze všech, se jmenoval „Moje sestra Jodie“. Ne, že by mě vyloženě ovlivnil, jen ho asi už nikdy nedostanu z hlavy. Ale to asi žádnou z knih od této spisovatelky. :)

Jen co pomyslím na dobu, kdy jsem ležela jen v knížkách od Wilsonové, hned se mi vybaví i další knižní série. Právě tahle autorka mě nakonec přivedla i k té typické „dívčí“ literatuře, jako byly například knížky od Sue Limb, odkud netrvalo dlouho dojít až k sérii „Gossip girl“. Některým z vás může být známější stejnojmenný seriál. A proč jmenuju právě tento „brak“? V té době jsem ho zbožňovala, to zaprvé, ale to není hlavní důvod. Sérii od autorky Cecily von Ziegesar zmiňuju hlavně proto, že mě naučila, jak moc velké svině můžou lidi být, především ve věku puberty - ale i v dospělosti. Ukázala mi, jak moc dokáže někomu záležet na penězích, na slávě, úspěchu… Sice to nepatří mezi mé srdcové knihy, ani to není a nikdy nebyl bestseller, ale i tak jsem neskutečně ráda, že jsem si to kdysi přečetla.

A na závěr se o velký kus v čase vrátím a zmíním dalšího autora, od kterého zkrátka nedokážu jmenovat jen jednu knihu. Koneckonců, kdo kdy slyšel jméno Thomas Brezina, určitě mě pochopí. Vím jistě, že jsem od něj četla více knížek, ale série, kterou bych byla schopná přelouskat znova i teď po letech, se jmenuje „Klukům vstup zakázán! Jen pro čarodějnice“. Lissi a Tinka mi byly knižními kamarádkami strašně dlouho, popravdě to byl snad první kouzelnický příběh, který se mi tehdy dostal do rukou. Četla jsem všechny díly, některé i vícekrát a pokaždé mě to bavilo úplně stejně. Člověk se zasměje, ale zároveň je napjatý z toho, jak to dopadne. Zkrátka a dobře - Brezinův styl je nezapomenutelný a jsem si jistá, že se k této sérii ještě určitě někdy vrátím. To díky ní jsem si už jako menší oblíbila kouzla a magii.

A když jsme u té magie… Čáry máry fuk, simsala bim - dočetli jste se až na konec. Rozhodně článek vyšel delší, než jsem ho plánovala, ale tak to už u mě většinou bývá. Zvlášť, když pojednává o knížkách. Knížky jsou prostě pilíř mého života, a to už od první třídy, jak ostatně stojí na začátku.

A co vy? Vybavíte si taky pár určitých knih, které vás v průběhu let ovlivnily, nebo které prostě nezapomenete do konce života? Pokud ano, budu jedině ráda, když se ozvete v komentářích! :)